Norský režisér se ve svém šestém celovečerním filmu vrací k tématům, která prozkoumával už dříve (například v dramatu Hlasitější než bomby nebo tragikomedii Nejhorší člověk na světě), a těmi jsou narušené rodinné vztahy, transgenerační traumata či umělecká posedlost. Zároveň se ale víc nechává unášet snahou o velké emoce. Citová hodnota, jež vloni získala Velkou cenu na festivalu v Cannes, se soustředí na pošramocené pouto mezi slavným filmovým režisérem Gustavem Borgem (Stellan Skarsgård) a jeho dcerami - divadelní hvězdou Norou (Renate Reinsveová) a historičkou Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaasová).
Citovou hodnotu otevírá napjatá sekvence z divadelního zákulisí, kde Nora krotí svou paniku před premiérou Médey. Úvod tak nezastírá, že Trier má tentokrát v merku tragičnost rovnou antických rozměrů. Zároveň je tím nastolen nevyvážený tón filmu, který se bude střídavě uchylovat k hloubkové psychologické introspekci a přehnaným, až teatrálním gestům, která emocionální pnutí mezi postavami spíš uměle nafukují, než aby mu dodávaly další vrstvy.
Východiskem příběhu je Gustavův návrat do rodinného domu, kde žil se svou manželkou Sissel. Nevrací se ale kvůli nostalgii - v domě, kde byl kvůli svému pracovnímu vytížení a egoismu málokdy přítomný, chce natočit film inspirovaný životem své matky Karin. Ta byla členkou norského protinacistického odboje, a když bylo Gustavovi sedm, spáchala sebevraždu.
Příprava dramatu s výrazným osobním podtextem se stává katalyzátorem pro řešení Gustavova vztahu s jeho nejbližšími. Hlavní roli ve svém filmu totiž nejdřív nabídne Noře. Ta si ale nehodlá ani přečíst scénář. Filmař se proto obrací na populární americkou herečku Rachel Kempovou (Elle Fanningová). Nevadí, že neumí norsky. Gustav udělá první poslední, aby si zachoval její přízeň a s ní i lukrativní nabídku od Netflixu. Jedná s ní o poznání empatičtěji než s vlastními dětmi.
Dynamika mezi ústředními postavami postupně odhaluje paradox hlavního hrdiny. Gustav točí filmy o komplexních rodinných konstelacích a zároveň nemá dost emoční inteligence, aby se dcerám omluvil za svou věčnou nedostupnost. Možná i proto, že reálné lidi nelze na rozdíl od filmových postav tak snadno ovládat.
Stellan Skarsgård tak zosobňuje současně výjimečný tvůrčí talent i manipulativní egocentrismus. Ač si svým charismatem podmaňuje každou scénu, ve srovnání se subtilnějším herectvím jeho mladších kolegyň vyniká občasná strojenost v tom, jak se snaží každým gestem a slovem akcentovat zádumčivost a aroganci své postavy.
Scénář, který Trier napsal společně s Eskilem Vogtem, navíc trpí občasnou didaktičností. Všechny konflikty a traumatická odhalení jsou dopředu připravené a pečlivě vykalkulované. Připomíná to skládání nábytku podle návodu, bez prostoru pro spontánnost a chaotičnost skutečného života. Renate Reinsveová sice Noru bravurně vykresluje jako ženu poháněnou traumatem a uměleckým uspokojením, ale její postava je místy omezena na jakýsi emoční indikátor - jasně nám signalizuje, co máme zrovna cítit.
Film se z velké části odehrává ve zmíněném rodinném domě v Oslu, z něhož scénograf Jørgen Stangebye Larsen dělá další postavu dramatu. Zdi, dveře a židle, na které se Karin měla oběsit, zpřítomňují tíživou minulost a nesou v sobě otázky čekající na zodpovězení. Symbolika prostoru, který postavám zrcadlí jejich traumata, funguje místy líp než analytické dialogy, v nichž moc prostoru pro nedořečenost nezbývá.
Promyšlená a elegantní je také kamera Kaspera Tuxena, většinou zachycující v nejmenších detailech mimiku herců. Střih Oliviera Bugge Couttého zas vytváří nenápadný soulad mezi současností a flashbacky z válečné minulosti. Celkový dojem ale opakovaně sráží zmíněná přepjatost a vykonstruovanost filmu. Autentické emoce jsou zastiňovány sebevědomou exhibicí režisérova konstruktérského talentu. Což je poněkud ironické u filmu, který se zamýšlí mimo jiné nad tím, že umění založené na upřímném prožitku a zranitelnosti může být nástrojem porozumění a léčby....