Sólista Opery Národního divadla Daniel Matoušek pochází z Ústí nad Labem. Přestože oficiálně neabsolvoval žádnou pěveckou školu, patří mezi nejvýraznější talenty mladé generace a díky aktivní přítomnosti na sociálních sítích i mezi nejviditelnější. Že to není jen další prázdná bublina, ale mimořádný talent, dokazuje mj. jeho nedávné angažmá v Královské opeře v Covent Garden.
Loni Daniel Matoušek vydal své debutové album O sole mio -- kolekci italských a neapolských písní ve vlastní symfonické úpravě, kterou 4. ledna představil na Novoročním koncertu v pražském Rudolfinu.
V souvislosti s prvním uvedením Janáčkovy opery Věc Makropulos v londýnské Královské opeře se o mladém tenoristovi hodně mluví. Ztvárnil tam roli Janka jako jediný Čech v celém obsazení. K takové příležitosti se dostal díky kombinaci úsilí casting managera Royal Opera House Petera Catony a dirigenta Jakuba Hrůši, který představení nastudoval. Catona původně Matouška oslovil v lednu, aby coveroval Števu v jejich nastudování Její pastorkyně, k čemuž nedošlo kvůli Matouškovým závazkům v Národním divadle v Praze.
Hrůša s Catonou pak přišli s novým nastudováním Věci Makropulos, které se ukázalo být mnohem zajímavější příležitostí: nešlo jen o cover a náš mladý tenorista se tak mohl podílet na inscenaci od samotného začátku příprav. Celkem strávil v Londýně dva měsíce, během nichž poznal prostředí Royal Opera House a seznámil se s tím, jak tamní operní život funguje. "Števu si nadělím za dva roky ke svým třicetinám, kdy ho budu zpívat v Buenos Aires," říká.
Kdo tam tu práci jednou zažije, už nechce jinak. Atmosféra je nesmírně profesionální a člověku se automaticky zvednou standardy -- a pak má chuť přenést je i jinam. Jako sólistu vás samozřejmě nenosí na rukou, ale postarají se, abyste měl pro svou práci úplný komfort a mohl se soustředit jen na to podstatné. Celý dům je plný lidí, kteří se své práci věnují naplno: jen techniků jsme měli asi čtyřicet, lidí od garderoby patnáct.... Dalším rozdílem je, že v Londýně mají dvě zkušební jeviště, nejen zkušebny, a všechno, co ke zkoušení potřebujete, je k dispozici od první minuty. Vše je dotažené do posledního detailu. A pokud náhodou nastane problém -- což se stává výjimečně -- řeší se okamžitě.
Jednou se nám například rozbily dřevěné dveře, které byly součástí kulis. Zkouška se na chvíli zastavila, během deseti minut přinesli dveře nové, namontovali je a pokračovalo se dál. Něco takového rozhodně není běžný standard.
Ta byla naprosto skvělá! Navíc na to, v jaké části Londýna se nachází, je extrémně levná a otevřená celý den: od anglické snídaně přes fish & chips až po saláty, všechno za čtyři až šest liber, což je na danou lokalitu zlomek ceny. Navíc má terasu v šestém patře, nad Covent Garden Marketem, s nádherným výhledem na Londýn. Chodívali jsme tam s kolegy na kávu -- a ta, navzdory tomu, že jsme byli v Anglii, byla překvapivě luxusní. Potkávají se tam všichni: vedení, baletní mistři, technici. Místo, kde se dá nadechnout, promluvit si a na chvíli si odpočinout.
O tomhle jsem mockrát přemýšlel. Samozřejmě, finanční podmínky v tom hrají svoji roli, ale nejsou jediným důvodem. Londýn je drahé město k životu -- nikdo si tam nežije pohodlně jen proto, že pracuje v divadle. Podstatné je podle mě něco jiného: lidé, kteří tam pracují, tam chtějí pracovat. Ta práce je baví, je pro ně důležitá a váží si jí. A to je strašně znát. Tohle platí pro všechny složky, o kterých jsem už mluvil. A prosakuje to i do orchestru. Jakub Hrůša nás jednou pozval na jejich zkoušky, bylo cítit, že hráči jsou tam rádi a chtějí tu práci dělat naplno. To je něco, co u nás nevidíte vždy a v každém souboru.
Děj je posunutý do roku 2025 a situovaný do Prahy. Líbilo se mi, že režisérka vytvořila vlastní "background story", která postavy a jejich motivace osvětluje, aniž by měnila libreto nebo charakterové rysy. To se v režijním divadle nestává tak často. Svůj přidaný příběh vypráví přes SMS, FaceTime a projekce, které se promítají během dění. Emílie Marty po čtyřech stech letech života je už znuděná mužským světem a zamiluje se do Kristýnky. Janek, který je jejím snoubencem, a Krista jsou tu prezentováni jako dvojice, která se živí okrádáním bohatých turistů -- tak si vydělávají peníze, aby se vymanili z rodinného klanu Prusů a začali nový život. Díky tomuto příběhu tam pro mě vznikl mnohem větší herecký prostor, než jaký má postava v samotné opeře. Od první scény až do své smrti jsem byl neustále na jevišti.
Na to jsme měli "intimacy directorku", která s námi všechny scény podrobně procházela. Pro nás jako pro herce je to velká pomoc -- naučíme se přesný "tělesný jazyk" těchto situací, a díky tomu je pak dokážeme zahrát věrohodně, aniž by sklouzly k vulgaritě. Samozřejmě se vždy nabízí otázka, jestli takové věci na jeviště patří v náznaku, nebo propracovaněji. Ale to je něco, na co si musí odpovědět každý divák sám. Vzhledem k tomu, že jsem ve všech inscenacích hrál, neviděl jsem je, a navíc můj názor asi není ani důležitý. Ale když máte v divadle dva a půl tisíce lidí, je jasné, že se to nikdy nebude líbit všem.
Určitě ano. Nešel bych do nahoty -- moje hranice je, řekněme, do půl těla. A nikdy bych nedělal nic, co je vyloženě hloupé nebo jde proti hudbě.
Je tam scéna, která se odehrává v opeře během představení Roberta ďábla (opera francouzského skladatele Giacoma Meyerbeera - pozn. red). Ta se točila v budově Státní opery Praha a hlavní představitel Bill Skarsgård v ní během přestavení vytáhne z lóže své nepřátele a jejich hlavy hodí na pódium do děkovačky. Já a sopranistka Lada Bočková jsme v té scéně hráli operní sólisty tohoto přestavení. Nejsem tam ale moc poznat -- jsem tam jako ďábel a mám na sobě vrstvy bláta a make-upu, který dělal několikanásobný držitel Oscara Darrell Parker. Takže jsem tam spíš takový "maskovaný" operní pěvec.
Byla to opravdu krásná inscenace, a přitom náročná na zkoušení. Ačkoli to tak na první pohled nemusí působit, Výlety jsou složité i libretem -- je to intimní, zvláštně poskládané a úplně jiné než většina oper. Jak Janáček, tak Svatopluk Čech svá díla psali v době, kdy si nikdo nedokázal představit, že lidé někdy poletí na Měsíc. Režisér Robert Carsen k tomu přistoupil po svém: dílo posunul do paralely let 1968 a 1969, do pražského jara, a zároveň reflektoval i výlet do husitské doby.
Tohle jsem nezaregistroval, ale byla by to sranda. Tadeáš by byl určitě pro, už jen proto, že když byl mladší, měli se svým bratrem Romanem vlastní band. A Petr je pro každou legraci, ten by se určitě rád přidal.
Já si myslím, že by především mohl změnit to, jak veřejnost stále vnímá operu, a zbavit ji určitého nánosu vážnosti a serióznosti. Snažím se o něco podobného i sám. Vážnost mi není vlastní, a tak se při koncertech snažím vždy přidat něco vtipného, lidi pobavit, odlehčit atmosféru, aniž bych slevil z uměleckých parametrů -- aby diváci viděli, že nejsme jen porcelánoví zpěváci, které stačí postavit na forbínu a oni tam křičí. Protože když pochopí, že opera není jen vážná, že sama sebe nebere až tak vážně, potom mohou přijít na operní představení.
Ano, stalo se mi to mnohokrát. Své vrstevníky, ale i mladší lidi, kteří by za normálních okolností na operu nikdy nešli, jsem pozval na svá představení -- a oni byli uchváceni. Za všechny bych zmínil svého kamaráda, rappera Raega. Pozval jsem ho na Romea a Julii a on mi po představení řekl, že tuto látku už viděl jako činohru i balet, ale operní zpracování ho zasáhlo nejvíc. Byla to jeho první opera, a právě díky této zkušenosti se na operu pravidelně vrací.
Content si vytvářím osobně. Konzultuji ho jen s několika lidmi, kteří se v tom vyznají daleko víc, a také s mou sedmnáctiletou sestrou, která má cit pro trendy a je blíž mladé generaci. Nepoužívám agenturu, protože by obsah ztratil na autenticitě. Skrze sociální sítě se snažím operu přiblížit mladé generaci. Jsem rád za každého, kdo se k opeře dostane právě skrze mě. Nejde mi o to mít stovky tisíc sledujících nebo dělat velké spolupráce. Chci lidem přiblížit svůj profesní svět. Hodně to bylo znát během pobytu v Londýně -- sledující se zajímali o detaily a já jim ve svých příspěvcích ukazoval, jak všechno funguje. Fanoušky fascinuje život "za oponou": jak vypadá už zmiňovaná kantýna, jak se líčíte nebo jak funguje celý tým stojící za představením. Reálný operní život je pro ně daleko zajímavější než lesk a pozlátko.
Hranice mám jasně nastavené: je to můj profesní život tenoristy. Nepouštím své sledující do osobního života, ten je skutečně osobní a záměrně ho odděluji. Samozřejmě každý si musí své hranice nastavit sám, co chce a nechce sdílet a co je ochoten na sociálních sítích dělat. Já bych určitě nikdy nedělal "brandové" věci nebo takové ty TikTokové tanečky a nikdy bych neumožnil, aby mi někdo diktoval, co tam mám dát jen proto, abych se někomu zalíbil. To bych je raději nedělal vůbec.
Byl jsem z toho samozřejmě velmi nervózní, ale koncerty byly přijaty velice kladně. Jakmile zaznělo z hlediště první bravo, nervozita ze mě spadla. Dokonce jsme museli některé písně opakovat, protože jsme už neměli připravené další přídavky.
Koncert byl úžasný a moc jsem si ho užil. I když jsme ze začátku měli obavy, koncert se prodával velice dobře a Rudolfinum - tento svatostánek české klasické hudby - bylo plné až po střechu. Stále mi chodí neskutečné množství pozitivních ohlasů, až jsem z toho trochu mimo. Den po koncertě jsem celé dopoledne seděl na kávě s Peterem Dvorským a dlouze jsme o něm mluvili. On byl ostatně velmi spokojen, a to je co říct!
Asi to byly tři věci: tou první je, že v pódiu usedlo mimo lidí z branže a fanoušků opery také mnoho lidí z jiných oborů, přičemž pro některé to mohla být vůbec první návštěva Rudolfina. To báječně koreluje s mojí snahou oslovovat jiné publikum. Druhá věc byla skvělá spolupráce a výkon orchestru. A třetí věc je týmová práce lidí z mojí agentury, kteří toho ze zákulisí udělali hrozně moc. Úspěch koncertu není jen mým, ale celého týmu na podiu i mimo něj.
Hrozně rád bych si zazpíval nějakou barytonovou roli od Verdiho nebo basovského Kecala v Prodané nevěstě či Sarastra v Kouzelné flétně. Tyto role jim já upřímně závidím. Tak hluboké tóny mám totiž jen tehdy, když jsem opravdu hodně nemocný.
Času moc nezbývá -- dokud jsme mladí, snažíme se každý okamžik využít k práci. Můj mozek se od hudby čistí zejména u vaření nebo grilování s kolegy zpěváky či přáteli. Co se týče hudby mimo operu, rád poslouchám jazz, R'n'B, soul či dobrý pop. Také velmi rád cestuji a mou další důležitou vášní je letectví. Vždy jsem chtěl být pilotem, ale kvůli zdravotním komplikacím mě nevzali na školu. Teď se snažím získat papíry na ultralight, abych mohl létat. Občas také jezdím na Ruzyni jen tak pozorovat letadla -- sedím na terase a koukám, jak vzlétají a přistávají. To je pro mě neuvěřitelně uklidňující.
Jsem zcela zamilovaný do příběhu Pucciniho Bohémy. Chtěl bych posedět se všemi postavami a povídat si s nimi o tom, jak krásný a naplněný, ale zároveň smutný život prožili. Rád bych za nimi vycestoval do jejich doby a do Paříže a dal si s nimi láhev dobrého bordeaux v jednom z "café", kam chodili. Ten příběh je tak silný, atmosféra naprosto neuvěřitelná. Znám ho křížem krážem a stále mě fascinuje -- doufám, že mě brzy čeká role Rodolfa i na jevišti v Praze....