"Můj hlas je darem rodiny," říká slovenská šansoniérka a vypravěčka příběhů Szidi Tobias. V rozhovoru s Lucií Výbornou mluvila o životě, hudbě i osobní cestě. Na hudební scéně se prosadila spoluprací s Michalem Horáčkem a Petrem Hapkou, kteří jí pomohli objevit její jedinečný šansonový styl. Přesto přiznává, že některé písně musí nejprve dozrát v srdci, než je může zpívat naplno. Kde všude hledá prostor pro tvořivost? A jak se vyrovnává s texty svého zesnulého manžela?
Vy jste měla včera ve Studiu DVA koncert. Umělci často říkají, že po koncertě nemůžou spát. Jak to máte vy?
Také jsem ten případ. Jednak je to cizí město, cizí hotel, cizí matrace a jednak je člověk po koncertě plný dojmů.
Jaké máte dojmy po včerejším koncertě?
Bylo to krásné. Bylo vyprodáno. Trošku to ale rozlišuji. Praha je pro mě vznešená. Studio DVA je mimořádně profesionální a disciplinované. Pražský divák ale očekává. Prožívá to nejdříve vnitřně a čeká, zda se mu splní jeho očekávání. Potom ale diváci stáli, tleskali, přídavky jsme dávali...
Kromě šansoniérky jste také vypravěčkou příběhů. Jaké příběhy nejradši vyprávíte?
Nejkrásnější jsou příběhy, které se velmi těžko vyprávějí. A i když je to velmi složité a těžké, nejhezčí rozhovory jsou s důvěrnými lidmi.
Kolik příběhů, které jste vlastně mohla vyprávět, nakonec spadlo pod stůl, protože jste usoudila, že nejsou pro vás? Jak moc jste vybíravá?
Nejde ani tak o výběr, spíš o načasování. Mnohé texty jsem odložila - někdy já, někdy můj muž - protože ještě nebyl jejich čas, nebo jsem k nim sama ještě nedozrála. U jednoho konkrétního textu se navíc otevřely moje vnitřní obtíže z předchozího manželství. Ten text jsem nejdřív zmuchlala, pak ho oplakala a nakonec zase vyžehlila.
Ale neroztrhala...
To jsem se neopovážila. Takže nějaké texty ještě v šuplíku jsou.
Jak těžké je otevírat šuplíky po lidech, kteří už tu nejsou? Vy jste měla mezi alby deset let pauzu. Věděla jste, co je ve stole vašeho muže a vlastně i dvorního textaře?
Věděla, nevěděla... Každopádně jsem našla deník, což pro mě bylo mimořádně těžké. Zároveň jsem ale pochopila, že jsem spoustu věcí vlastně vůbec nepochopila. Byly tam přitom jednoznačné odkazy. O tom se mluví nesmírně těžko. To, co ještě zůstalo v šuplíku, čeká na někoho, kdo to absolutně pochopí a kterému nebudu muset vůbec nic vysvětlovat.
Řekla jste, že texty, které jste tehdy našla, vám pomohly žít. Dokážete to nějak vysvětlit?
To, co po sobě zanechal, a to, co dnes zpívám - třeba v písni Na cestě -, nás vlastně vrací zpátky tam, kde se má začít. Jinak by člověk nevěděl, kudy jít ani kam kráčet.
Je tisíc způsobů, jak si člověk najde cestu k Bohu. Každý má tu svou. Ale je pravda, že když člověk spadne až na dno nebo pocítí prázdnotu a bolest, přijde s tím i obrovská přidaná hodnota. Najednou už nemůže mluvit jinak než intimněji, pravdivěji. A ta cesta si vás najde sama - jako by vám někdo podal ruku, posílal znamení.
Když člověk pochybuje, je z toho velmi, velmi nešťastný. Ale pak ta znamení přicházejí znovu a znovu. A to je pro mě ten nejsilnější odkaz. Vracíme se až tam na začátek - protože to je cesta rybáře. Dokud nepochopíme, že smrt je jen smrt těla na hřbitově, ale duše neumírá, jen přechází do jiné sféry.
Můj muž byl v tomhle nesmírně vytrvalý. Abych uvěřila a nepochybovala.
Napsala jste si někdy sama nějaký text? Nebo jste to alespoň zkusila?
Napsala jsem jeden text v maďarštině pro moji mámu. Ta písnička se jmenuje Édesanyám.
Vy jste to dokázala dát do jednoho jediného slova v maďarštině.
Ano. Je to na albu Jolanka.
Máte to také tak, že v některých jazycích, které ovládáte, jsou slova tak přesná, že je člověk cítí až uvnitř, v duši, a má potřebu si z těch jazyků občas půjčovat?
Mně se nejlépe mluví trojjazyčně. Používám hodně českých slov -- čeština se mi v mnoha věcech moc líbí -- a pak slovenštinu a maďarštinu. Můj děda byl nějakou dobu vojákem v Olomouci, byl Maďar od hlavy až k patě a slovensky neuměl vůbec. Když se vrátil, mluvil československou maďarštinou a takto prodával na trhu zeleninu.
Jako dítě jsem se za něj styděla. Když jsem se jednou schovala zahanbená pod pult, vytáhl mě a řekl mi, že se nikdy nesmím stydět za žádnou práci. Později jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži, než jsem se dostala do divadla......